|
AKHENATON: „AU FIN FOND D´UNE CONTRÉE“
(Na konci země a možná až na okraji Košútkového rajónu Ráje)
http://www.youtube.com/watch?v=HZWaA2YC2PI
Mraky jsou bezva koloběhem samých jemných snů...
bezva koloběhem střídmě jemných snů... bezva koloběhem bezva jemných snů...
tohle je příběh o pověsti, jejíž vypravěč je dost moudrý i věrohodný
a bez dovětků od ďábla zůstane hlas štěstěny pro mnohé výlučně jen křehkou událostí
protože moje vládnutí se nikdy nestane záležitostí vylhaného pacholka
moje zem byla obsypána pískem, stály za mnou houfy lidí
náš základ tvořilo přátelství, hry, koření
láska nám umožnila tohle všechno uskutečnit pro naše blízké
všichni jsme žili v našich snech a touhách, zažili jsme s nimi spousty rozverných nápadů
ale dospělý život nám tohle všechno zatrhl ve prospěch rozplizlé netykavky
ne, nestanu se obětí ve spárech suchopárné havěti
design nápadů na intenzivní cesty kmitá nadoraz, já rád jedu na plné obrátky
kdopak asi podpoří průběhy snů v prostorách stanic metra
kdepak máme krále a královny, co kdysi věnovaly hafo dovedností pro design popelníků ke Dni otců?
proč vzal za své můj rošťácký úsměv, proč mám nosit jen nanicovatou smutnou tvář
když musím konstatovat zjištění, že se o dost tenčil počet mých přátel a jsou fuč
ten capart ve mně, který dětsky snil, se neznámo kam vytratil
ale přesto tu chci zůstat, vždyť nejsem synkem bačkory
dětství v sobě ukrývá jistej talisman, víš něco víc, jestli bude někde ztracenej odloženej poklad Inků?
a já mohu každej nepřístupnej poklad mládí s ostražitostí vyčmuchat!
…archa úmluvy nebo křišťálová lebka nebo někdy pověstnej Svatej grál…
Na konci země, tam, kde naříká a skučí vítr mistrál
já jsem staromódní blbej král, ten nejvyšší vládce lidu, lidu, který zůstává nechutně nehybný jak socha
všichni by raději opustili moje sny a já si živě vybavuji
že stíny jsou sny
že stíny jsou sny
že stíny jsou sny
Chybí mi zas bujaré večery, kdy jsme si hráli na schovku
a naše trika umazaná od fleků, často měla navrch hygiena do nekázně šibalsky zapraná
nechtěli jsme být rozeznatelní, schovali jsme se slídičům pod deku
vím, že jsme byli rozverná kvítka stejně jako další
vedl nás duch rozverné svobody, převahu si získávala přátelsky vrozená hrdost
smůla pro mě znamená, že dětství netrvá věčně
med nabral směr k hořké realitě a ze snů se stala nepříjemně slaná okolnost
tělesná schránka dost přitvrdila
opustily mě stíny, z mých kámošů se staly jakési nepohyblivé sochy
polovina z těch, co si se mnou hráli na vojáky
mají dnes na rukou šrámy
a zavírám své oči pro to, abych si připomenul
dobrodružné chvíle napětí, jak se po křiklounech ohánějí
jejich neklidné maminky s nápady co dál podniknout po skončení vyučování
přesně si vybavím tu lásku, se kterou zahrnovaly děti
veškerou pozorností, kterou těm drobečkům věnovaly
přemýšleli ti malí o maminčino dobrotě
když ji mohli zklamat a čmajzli vlastní mámě peněženku?
ale dozajista, dorostli jste moc zbrkle a moc rychle,
váš obličej teď mrazí, cítíte vůbec nějak působit na sobě páteř
zdrhli jste mi z království bez jakýchkoliv prvků varování
váš stín je pouhá vzpomínka, stala se z vás nezáživná ledová socha
navštěvujete mou zemi (= zachované údolí Provence) se ztuhlým pohledem
dobrovolně jste dali sbohem našim krásným přátelstvím
Na konci země, tam, kde naříká a skučí vítr mistrál
já jsem staromódní blbej král, ten nejvyšší vládce pro tváře, ze kterých jsou jenom sochy
všichni by raději opustili moje sny a já si živě vybavuji
že stíny jsou sny
že stíny jsou sny
že stíny jsou sny
Jako krajané u Lota, nevěřící prostě na lásku k bližnímu, unylí a nepilní neznabozi
a když se k nim přiblížím s radostí, jejich srdce pouze zapláčou
nikdy už neignoruj, že trocha lásky dokáže proměnit sochu na mrak
ano mrak, jako beránek s tvary tak načechranými, je svobodný, jemný na omak a přitom cínově tmavý
je tomu tak, aby mohl do sebe pojmout tolik světla, kolik mu zkrátka půjde
jednorožec se mísí (druží) s hromem blesku
meteleskum bleskum a všechno je velmi jasnozřivé v noci snů
minimálně mohu zběsile rychle pronásledovat ty jejich hnusné projevy
u toporných nemotorů plných zhola jen deprimujícími hláškami, co mě tak vytáčejí
odpovědí je samozřejmě znatelná změna
proč jsem se stal panovníkem na Velikonočních ostrovech?
naštěstí ta královna v Orientu dobře tuší
seslala mi nové lidi z mraků, abych je řídil
můj osud je naplněn zelenou krajinou a navigace má barvy štěstěny taktéž
už od chvíle, kdy jsem opustil starodávnou nudu z vlastní pouště
jenomže někdy za to nedokážu dostatečně dobře bojovat, moje mysl se toulá jako kočka
a já už zase vidím to, kdo jsem a chápu, jaký vlastně jsem
Na konci země, tam, kde naříká a skučí vítr mistrál, mistrál
já jsem staromódní blbej král, ten nejvyšší vládce pro tváře, ze kterých jsou jenom sochy
všichni by raději opustili moje sny a já si živě vybavuji
že stíny jsou sny
že stíny jsou sny
že stíny jsou sny
Na konci země, tam, kde naříká a skučí vítr mistrál
já jsem poctivě staromódní král, ten nejvyšší vládce lidu,
lidu, který zůstává nechutně nehybný jak socha
všichni by raději opustili moje sny a já si živě vybavuji
že stíny jsou sny
že stíny jsou sny
že stíny jsou sny
http://www.youtube.com/watch?v=AEs9F18LnTw
a s časem 79:11 celkem vzato…
http://www.youtube.com/watch?v=lOQuS67oISM
Victor Hugo „Serenáda“
Proč naslouchat zrána
písni skřivaní?
Tvůj hlas nad skřivana
něžněj vyzvání!
Nechť Bůh záři hvězd dá
mračny zastříti:
nejjasnější hvězda
v očích září ti!
Nechť sta květů květen
v lukách rozvije:
nejkrásnější je ten,
jenž v tvém srdci je!
Onen skřivan z jitra,
ona hvězda hvězd,
ono poupě nitra –
vroucná láska jest.
(květen 1838)
Pro Zdeňku už zítra najisto:
CHAD JAY – Chad Beat No. 2 (1987)
DEF LA DESH – Feel The Rhythm (Hip Hop Mix) (1991)
DIGITAL UNDERGROUND – Kiss You Back (On The Jazz Tip Remix) (1991)
DIGITAL UNDERGROUND – Hip Hop Doll (1989)
DE LA SOUL – Talkin´ Bout Hey Love (1991)
KISS AMC – Let Off (Sanny X 1989 D.M.C. Remix)
ICE MC – Easy (Dub Reprise) (1990)
ICE MC – Easy (Acapella) (1990)
ROZALLA – Everybody´s Free (Free Memba Mix) (1991)
ROZALLA – Are You Ready To Fly? (Garage Mix) (1991)
Summer Vibes created by DIMITRI – DMC 1990
MILLI VANILLI – Girl You Know It´s True (Sanny X 1988 D.M.C. Remix)
WESTBAM feat. DOROTHEA BREIK – Painted World (1988)
MIXERS GETTIN´ WICKED (megamixed by The Commission) (1990)
TASMIN ARCHER – Sleeping Satellite (Fitz Mix) (1992)
Shakespeare prohlásil v Hamletovi: „Hrajte, jak si to žádá slovo a mluvte, jak si to žádá hra. Jen jedno přitom stále mějte na paměti: abyste nevybočili z mezí přirozenosti. Neboť jakékoli přepínání je proti smyslu herectví, jehož účelem od počátku bylo a dodnes zůstalo, aby přírodě jaksi nastavovalo zrcadlo. Aby dobrotě ukazovalo její vlastní krásu, zpupnosti její vlastní pokřivenou tvář a celé době, jak vskutku vypadá a jaká je.“
Pocity spokojenosti k vyobrazení Zdeňky nahoty svádí
eskapády mládí emoce přivádí
cesta Galaxií nevede s Tebou nikdy zkratkami prázdnoty
ožije Romeo s Julií? Padnou si rádi do naha a do noty?
mám ruce, které pohladí
mám hlavu, která poradí
mám věci, které překvapí
SLON A SLŮNĚ
Velký slon udělá
krok
slůně jenom
krůček
Slon přeskočí
přes potok
slůně
přes potůček
JAKÉ SNY MÁ ZEBRA?
Bílé?
Černé?
Kdepak ba ne
Zebra má sny pruhované
PRINCEZNA ZLATOVLÁSKA
Věřte nejde
o mýlku –
když si vlasy
češe
jako když se
z křemínků
zlatý oheň
křeše
KOLIK VÁŽÍ MOTÝL
Všech se vás teď
táži:
– kolik motýl
váží?
Kolik vážit
může?
To, co vůně
z růže
DÉŠŤ V LESE
A stromy i do tmy houští
lesklé perly z dlaní pouští
Na paseku s borovičkou
na pavouka v kůře
padá perla za perličkou
na stříbrné šňůře
Spousta je jich po lese
straka jednu odnese
Dá ji smrku
kolem krku
MALÍŘ ČAS
Na pestré
paletě
hýří barvami
podzimu.
Zelená voní
po létě,
bílou si šetří
na zimu.
Žlutou nanáší
na stromy,
šedou schovává
do mraků,
modravou švestky
navoní,
fialovou
dá bodlákům.
O POTŮČKU
Jeden zelený břeh
s druhým břehem sešívá
voda, jasná voda,
bystrá, krouživá:
jako hbité prsty
na strunách loutničky
brnká o kamení
svoje písničky.
Večer ústy pstruhů
šeptem vypráví
o hvězdách, co s rosou
prší do trávy.
SNĚŽENKA
Probudila jsem se hodně brzy. Trochu jsem zívla a otevřela jeden lístek. Kolem mne bylo bílo. „To je sníh,“ řekl kdosi nade mnou. Pohlédla jsem nahoru a uviděla jsem cosi velkého. „Já jsem smrk,“ řeklo to velké. „Jdi ještě spát. Je zima, namrzla bys.“ Zavřela jsem lístek a pokoušela jsem se usnout. Ale nešlo to, byla jsem moc zvědavá. Kousek jsem se povytáhla. Trochu jsem mrkla, ale zase jsem viděla jen to bílé. Sníh, jak řekl smrk. Zkusila jsem se postavit na špičky. Opatrně jsem otevřela cíp lístku a malou skulinkou jsem vykoukla. Nemohla jsem se ani pohnout, jak jsem byla překvapena. Na sněhu byly naházeny malé hvězdy a ty se leskly a třpytily, až mi slzely lístky. Otáčela jsem hlavou z jedné strany na druhou. Ty hvězdy byly všude. Dlouho jsem si nevšimla, že mi mrznou tváře i nos. Až mě začalo všechno pálit. Chtěla jsem schovat hlavu pod sněhovou peřinu, ale nešlo to. Chtěla jsem polštář natřepat. Nešlo to. Jenom mi po lístku sklouzla kapka a mrzla. „Je mi zima,“ řekla jsem nešťastně, ale tiše, protože jsem se bála. „To jsem si moh myslet,“ řekl smrk a nazlobeně zašuměl větvemi. „Říkal jsem ti, že je zima! Měla jsi ještě spát. Podívej se, všechny tvoje sestřičky spí.“ Podívala jsem se a opravdu nikde nikdo, jenom já jsem vykukovala nad sněhem. Hvězdy se ještě více rozzářily a já jsem musela sevřít všechny lístky těsně k sobě. „To je slunko,“ usmál se smrk. Pak ke mně natáhl větev a posypal pěkně teplo. Chvíli jsem se koukala kolem sebe, sníh už nebyl tak bílý, celý jako by zešedl, a peřina byla těžká. „Je zima, nic nevidím,“ řekla jsem a rozplakala jsem se. „Zlobíš mě,“ řekl smrk. „Když vylezeš, bude ti zima.“ Chvíli jsem mlčela, ale peřina mě moc tlačila, tak jsem plakala dál. „Sníh je moc těžký.“ Smrk vzdychl a spodní větví ze mne sníh odfoukl. Podívala jsem se nahoru a všechny lístky jsem roztáhla do úsměvu. „Jsi moc hodný,“ řekla jsem. Smrk zašuměl jako by zazpíval. „Mám tě nejraději.“ Smrk mě pohladil. „Nejraději ze všeho, co znám,“ řekla jsem. Vytáhla jsem se ještě o kousek výš. Teď už jsem viděla víc. Viděla jsem větve malých smrčků kolem, celé baculaté sněhovým obalem. „Slunko je teplé,“ řekl smrk. „Musíš k němu točit hlavu, abys nenamrzla.“ Otočila jsem hlavu ke slunku. Smrk měl pravdu. Sluníčko mě hřálo a zdálo se mi, že mě povytáhlo kousek za sebou nahoru. Když jsem se pootočila, uviděla jsem před sebou kořen. „Jdi kousek dále,“ řekla jsem a trochu jsem do něho strčila. „Nevidím přes tebe.“ Kořen zle zavrzal, až jsem se zatřepala leknutím. „Co si to dovoluješ?“, řekl chraplavým hlasem. „Takové bledé malé hubené nic, které odkudsi vylezlo. Já – podívej se na mne,“ řekl kořen a napjal ramena, až jsem měla strach, že mu prasknou. „Já tu jsem léta letoucí. Ani mě nenapadne někam uhnout. A jestli mě ještě jednou vyrušíš, špatně to s tebou dopadne.“
Honem jsem se přitulila ke smrku. „Já přes něj opravdu nevidím,“ řekla jsem a prosebně jsem se na smrk podívala. Ten se usmál a pokrčil větvemi. „Musíš výš a vyrůst,“ řekl. „Uvidíš nad sebou modré nebe. Uvidíš mraky, jak se honí kolem slunka a dělají z něho slepou bábu, uvidíš před sebou bílou louku, na které stojí červený domek, u komína se třepe lehký kouř, štěká pes a děti kolem jezdí na saních. To je, moje holčičko, svět a já bych byl rád, kdybys ho uviděla.“
Od té chvíle jsem na nic jiného nemyslela. Chtěla jsem vědět, co je to modré nebe, co jsou to mraky, které mají odvahu si se samotným slunkem hrát na slepou bábu. Chtěla jsem vědět, jestli kouř je tak lehounký jako prachový sníh a nejvíc jsem chtěla vědět, jak vypadají děti a co je to sáňkování. Dělala jsem, co jsem mohla, abych viděla svět, jak řekl smrk.
A ono to není jen tak – vysoko vyrůst. Ale jednoho dne se mi to podařilo. Konečně jsem aspoň jedním lístkem, tím největším, a potom i druhým menším nakoukla nad ten starý svalnatý kořen. A uviděla jsem to. Modré nebe, pěknější, než jsem si představovala, mraky rychlejší a hravější, než jsem myslela, a domek celý červený, že se mi líbil skoro jako slunko, a kouř tak lehounký, že by mohl ke slunku doletět. A pak jsem uviděla děti. Blízko, hodně blízko. Přiběhl kluk až ke mně, vykřikl „Sněženka“ a utrhl mě. Ucítila jsem teplo jeho ruky. To nebylo teplo slunka, které jsem měla tak ráda. To bylo ještě teplejší teplo. Stulila jsem se mu do dlaně a mezi prsty jsem se dívala na ten svět. Kluk běžel k domku. „Ty se ani nerozloučíš?“ řekl smrk.
Zastyděla jsem se. Úplně jsem zapomněla. Otočila jsem se k němu a vyhrkly mi slzy. „Uvidíš více než já tady z té své výšky. Poznáš, co já neznám,“ řekl. „Ty se zlobíš,“ řekla jsem s lítostí. „Ale ne,“ zasmál se smrk. „Já jsem rád. Moc rád,“ řekl a zašuměl větvemi jako by zazpíval.
(Ty Z.E.BRA jsi vždy nádherná jak Sněženka, já skoro 99% machr…)
SNĚHULÁCI
Smluvili se
sněhuláci
že si letos
dají práci
a snad se jim
podaří
vydržet až
do září
Jestli slovu
dostáli?
Kdepak,
v březnu roztáli!
| 
